Chita slaví 1. narozeniny

Byl plný překvapení. Pokusím se ho vylíčit co nejpodrobněji. Chci hlavně napsat o tom, jak  bojujeme se strachem, jak moc se Čička změnila. A také chci napsat o tom, jak úžasný pes to je, jak velkou radost mi dělá a jak moc jí mám ráda. Na začátku mě vůbec nenapadlo, že se z ní nakonec stane tak skvělý parťák. Ale možná proto, čím vším jsme spolu prošly, a co všechno jsme se pokusily změnit, máme opravdu krásný vztah.

 

Když jsem si Čitu přivezla, bála se skoro všeho. Prvních pár dní byla vedle i z Ený (o strachu z choďandy Ciry raději ani nemluvím). Nechtěla si hrát venku na louce. Ve městě bylo vodítko permanentně napnuté a zájem o jídlo, nebo o hru, byl minimální. 
Co mám s tím zvířetem dělat, když se bojí jít i do obyčejného lesa? Co mám dělat, když celou cestu jen kňučí a rozhlíží se s ocasem mezi nohama? Když se během dne stalo pro ní něco hodně stresového, v noci se pak po.... A dost!!! 

Začala jsem vše řešit hrou. Přimněla jsem jí hru tak moc milovat, aby zapomněla na okolní svět. Fajn, hra doma - OK; hra na zahradě - OK (jen, když poblíž nebyl sousedův pes); hra na zahradě za přítomnosti sousedovic psa - OK,... a tak jsme se dostaly i ven do lesa, na louku, do města. Teď už chodí s ocasem nahoru, a i když má stále strach ze psů, nehroutí se z toho. Zašetěká sice skoro každého psa, ale já věřím, že to bude jen lepší a naučí se s tím žít. 

 

S Čitou bylo na začátku vše složitější, než s Ený. Na úplném prvopočátku, jsem jí musela ukázat kouzlo hry. Prvních pár cviků jí trochu trvalo, než zjistila, že je to velká legrace dostávat odměny, a že práce se mnou není práce, ale zábava. 

Teď se hrne do každé blbosti, která mě napadne a agility není výjimkou. 

 

Čita, velký závislák!